NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Lenny Wolf je zkrátka nezmar. Vždyť také tuhle osobnost, která zažila nejen nezřízený úspěch v konci osmdesátých let, kdy KINGDOM COME triumfovali ve velkém „americkém snu“, vyprodávali stadiony a jejich desky šly přes pulty po desetitisícovkách (byť s ne zrovna příjemnou visačkou nejpovedenějšího LED ZEPPELIN revivalu), ale i následný strmý pád, neustálý muzikantský průvan v sestavě a poloprázdné haly, nemůže už snad vůbec nic překvapit.
To, že KINGDOM COME posledních let jsou vlastně osamocený Lenny plus parta nájemných muzikantů, se všeobecně již nějaký ten pátek dobře ví. Jenomže ještě nikdy neměl maestro tolik odvahy (či drzosti, chcete-li), vykašlat se ve studiu na jejich služby a spolehnout pouze na svůj vlastní potenciál a hráčské schopnosti. Nu, děje se tak nyní, prostřednictvím novinky „Independent“, snad jen s programováním pomohl zkušenější Martin Langer.
Nahrávka je ostrá jako břitva, žádný vylámaný žabikuch starého parda. Od úvodní "I Can Feel It" se do vašeho mozku zakousne hustý kytarový riff, evidentně podladěný, slušivé samply hrnou celou rytmiku pěkně zespoda a do toho všeho nezaměnitelný hlas našeho srdcerváče. Bicí jsou samozřejmě naprogramované, ale odpusťme si prosím zbytečné řeči o nenahraditelnosti živého bubeníka. V dnešní době, kdy si každý tlučoun svoje údery stejně vyrovnává v počítači a kdy není problém nasamplovat vynikající vzorky, jsou tyhle babské povídačky dávno mimo mísu. Bubny jsou zkrátka k nerozeznání, tím se spokojme. Úvodu podobné ingredience zdobí i následující "Mother", je jen naléhavější a mnohem štiplavější, taktéž hodně ironicky namířenou a potemnělou "Americu", průraznou "Religion Needs No Winner", či tradiční rytmické rockůvky jako "Do You Dare" nebo "Easy Talking Hardline". Lenny však umí zahrát i na úplně jinou notečku. Tak kupříkladu "Tears" startuje houpaný rytmus kytary, refrén je výbušná směs s nejvyšším oktanovým číslem, hlas zkreslený, avšak snadno rozeznatelný. Perkuse a hitový refrén, toť "Didn´t Understand", téměř pohodový rokec zase "Need A Free Mind". A zapomenout nesmíme ani na Wolfa zasněnce, s dvěma esy v rukávech v podobě tradičně supersilných balad, tady hladivá "Darling", ale především akustická "Forever" se smyčcovým vrněním v pozadí.
Vybalím to tedy pěkně na rovinu, Lennyho představa o moderním hard rocku nového milénia mě moc baví. Snad jen škoda chybějících partů sólové kytary, při vší úctě k umění hlavní persóny by totiž šikovný „střelec“ mohl výsledku zcela určitě jen a jen prospět. Ale nevadí, třeba se dočkáme příště. Každopádně „Vlčák“ připravil poctivou rockovou desku hodnou svého jména a chrabrého srdce. Štěstí prý přeje připraveným, tak třeba se karta zase obrátí?
Lenny Wolf stojí znovu na startovní čáře a tentokráte úplně osamocen. Do studia si totiž nepozval nikoho a celou desku "Independent" připravil a nahrál sám. Je moderně našlápnutá, žádná bezzubá vlčice, zamrzí snad jen nepřítomnost nějakého šikovného sólisty. Ale i tak povedená záležitost. Drž se, Lenny!
8 / 10
Lenny Wolf
- vše
1. I Can Feel It
2. Mother
3. Tears
4. Didn't Understand
5. Forever
6. Need a Free Mind
7. America
8. Religion Needs No Winner
9. Darling
10. Do You Dare
11. Easy Talkin' Hardline
Rendered Waters (2011)
Magnified (2009)
Ain't Crying For The Moon (2006)
Perpetual (2004)
Independent (2002)
Too (2000)
Balladesque (1998)
Master Seven (1997)
Live & Unplugged (1997)
Twilight Cruiser (1996)
Bad Image (1993)
Hands Of Time (1991)
In Your Face (1989)
Kingdom Come (1988)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Ulftone
Stopáž: 47:51
Produkce: Lenny Wolf
Lenny má neuvěřitelně tvrdou palici. Můžete mu spílat do zeppelinovského poskoka či snad rockového snílka a on si stejně bude užívat se svými typickými hard-rockovými riffy, které jsou zosobněním jeho „kamenného“ srdce. Bezmála po pěti letech konečně všem fandům naservíroval plnohodnotnou hard-rockovou stravu a věřte, že po prvních taktech poznáte typický Lennyho rukopis a jeho téměř nezaměnitelné hlasové dispozice. Nápady a skladatelský um rozhodně neztratil, i v novém opusu dokáže vykreslovat a spojovat hluboký smutek a zářivou krásu lásky v jediném plamenu, který se rozhoří ve vašem srdci. Ranou pod pás je ovšem nepřítomnost sólové kytary, zejména proto, že prstolamová nostalgie patřila vždy k počinům KINGDOM COME jako fes do Ces dur. Nejhorší na tom ovšem je fakt, že mu tu jeho hard-rockovou návnadu žeru i s navijákem a přitom jsem pořád hladový …
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.